Kde jsou hranice intimity? Existuje nějaká mez, kdy už není určité chování vnímáno jako normální odchylka, daná rodinnými zvyklostmi?

Já (Jan Kulhánek – psycholog, psychoterapeut) takovou mez vnímám zřetelně ve dvou věcech: intimita jako společně prožívaná blízkost v psychické i fyzické rovině musí být vzájemná, tedy všem zúčastněným příjemná. Pokud tomu tak není, jde o překračování hranic toho druhého se všemi negativními následky. Jako další mez pro intimitu ve vztahu dospělý – dítě vidím jednoznačně v rozdílu mezi „hravým, láskyplným kontaktem“ a sexualizovaným chováním. Dodržení této meze je jednoznačně na rodičích. Jinak mám ze své praxe i svého života zkušenost s velmi rozmanitými rodinnými zvyklostmi, které jsou dle mého názoru někdy pozoruhodné, ale zdravé.

Kdy bychom jako rodiče měli začít respektovat soukromí dítěte například při čurání…kdy přestat pomáhat s utíráním zadečku apod.
Pokud jako rodiče nejsme v tomto směru invazivní a od školkového věku pomoc pouze nabízíme, dítě si svou intimitu zreguluje samo. Dítě školního věku (od nástupu do školy) je už v tomto směru soběstačné, v podobných situacích začíná v přítomnosti dospělých pociťovat stud a to jsou jasné signály pro rodiče.

Některé děti jsou na vlastní intimitu citlivější a někdy to přináší problémy. Nejdou se třeba vyčůrat ve školce, dokud hrozí, že by je někdo viděl, a to je problém – jak s tím naložit? Lámat dítě? Nebo vymyslet nějakou alternativu? /moje dcera odmítá jít na záchod ve škole, protože místo dveří mají jen závěs/

Větší potřebu intimity musíme u dětí respektovat, ale nesmí je to ohrožovat na zdraví či v sociálním prostředí (školky, školy). Pracujeme tu se studem, který k tomuto vývojovému období patří. Jsou situace, které je třeba s dětmi opatrně nacvičit za velké podpory a případných odměn (čurání ve školce), ale dítěti vyloženě prospějeme, když mu intimitu dopřejeme tam, kde je to možné, když ho za to nebudeme trestat ani se mu smát a když mu budeme povzbuzováním pomáhat méně se mezi ostatními dětmi či dospělými stydět. Zanedbáním tohoto problému se u dítěte může již ve školním věku vyvinout speciální forma sociální fobie, které říkáme „parureza“ a zde je už nutná spolupráce s odborníkem.
Dokdy je v pořádku, že dítěti pomáháme s mytím těla, že ho utíráme i na intimních místech, a kdy už není úplně košer, že např. tatínek myje dcerku?

Pokud to dítěti vyhovuje a rodič u toho necítí sexuální vzrušení, pak dle mého názoru do začátku puberty je takový kontakt bezpečný. Ovšem v rámci vedení dítěte k samostatnosti a zejména k „tréningu“ samotné intimity (postupné zažívání vlastního těla jako privátní zóny) je dobré již od školního věku dítěti jako projev péče vydrbat hlavu či záda a intimní místa ponechat na něm, pokud není nějaký zdravotní problém.

Platí nějaké (nepsané) pravidlo, dokdy se s dětmi koupat ve vaně, dokdy se třeba dvě děti koupou společně atp.?

Opět je v tomto směru podle mě hraniční věk nástup puberty (již od 9 / 10 let), ale při zdravém vývoji dětské sexuality a prožívání intimity si dítě řekne samo a většinou dříve. Určité chování, které je v předškolním věku zcela bezpečné – jako je vzájemné zkoumání pohlaví či dotýkání se na intimních místech, se už v prepubertálním věku stává důvodem pro zrušení společných koupelí.
V některých rodinách děti nikdy nezahlédnou tatínka ve slipech nebo maminku jen ve spodním prádle. Jinde chodí oba dospělí klidně nazí, třeba z koupelny. Existuje v tom nějaká hranice, kdy (a případně co) by už děti nahé rodiče vidět neměly?
K nahotě je v rodinách velmi různý přístup. Jsou rodiny, kde je nahota „legální“, ovšem i ta má své místo. Takže je možné vidět nahé tělo v koupelně nebo je možné jít společně do sauny, ale určitě není možné vidět nahé tělo kohokoliv z rodiny u nedělního oběda. V takové rodině by ovšem měla vládnout všeobecná shoda a respekt k tomu, jak to prožívají ostatní členové rodiny. Umět si chránit svou intimitu je velmi důležitá schopnost, kterou musí rodiče svým dětem předat do života.
A jak je to v rodinách, kde třeba muž není otcem dětí. Přesto je ale doma a samozřejmě se tak chová – měla by se tady respektovat trochu odlišná pravidla, třeba když je v rodině holčička?
Odlišná pravidla by se respektovat měla, určitě by měla být mnohem větší opatrnost a to zejména ze strany nevlastního otce. Ale samozřejmě velmi záleží na tom, jak dlouho takto spolu žijí, jaké mají vztahy a kolik let je dítěti. Mladší školní věk je dle mého názoru dobrý čas na „nácvik“ intimity.

Dá se vysledovat nějaký věk, kdy se děti obvykle začínají stydět se svlékat před cizími lidmi (z mojí zkušenosti tak kolem osmi, devíti let)? A co s tím, když musí třeba na prohlídku k lékaři? Jak si poradit třeba v situaci, kdy má jít kluk na preventivní prohlídku k lékařce, ale rozhodně odmítá si nechat sahat na intimní partie „ženskou“?
Takový stud je zcela normální a co se týče lékaře, je třeba o tom s dítětem včas mluvit a připravit ho na takovou situaci. Nejde o to za každou cenu dítěte studu vyvarovat, ale učinit ho snesitelným, netraumatizujícím.

Jak se dívat na vystavování nahých fotografií dětí na internetu? Jedna věc je samozřejmě ohrožení dítěte, nebo už jen to, že fotky může vidět kdokoli. Druhá věc ale je, že jsou to někdy momentky, které rodičům možná připadají roztomilé (holčička na nočníku apod.), ale na netu zůstávají i v době, kdy je holčičce třeba dvanáct…

V tomto případě jsem pro to, aby rodiče chránili své děti a nakonec i sebe. Fotka nahého dítěte může být roztomilá, může jít dokonce i o umělecké dílo, většinu rodičů však odradí od zveřejnění představa, že se u ní bude ukájet pedofil.

S tím souvisí i to, jestli by rodiče neměli trochu omezit případné vyprávění komukoliv o tom, jak se jejich dnes dospívající dítě počůrávalo, případně o jeho zdravotních problémech (taková problematika přetahování předkožky v předškolním věku dnes patnáctiletého syna…). Stejně tak i prohlížení fotografií…
Určitě je tu podstatné nedostávat své dítě do trapné situace, protože to, co rodičům připadá roztomilé a vtipné, bude puberťákovi zcela jistě připadat neuvěřitelně trapné, ponižující a narušující jeho intimitu. Možná by si mohli rodiče představit, jaké by to bylo pro ně, kdyby o podobných věcech, které se týkají jich samých, mluvili na veřejnosti jejich děti.

A co třeba sex rodičů (příp. rodiče a nového partnera) za přítomnosti dětí… dokdy nevadí dítěti ani dospělým, že spí dítě s rodiči v ložnici a může se stát svědkem sexu? Nemůže se větší batole bát o maminku?

Obecně sex je velmi privátní záležitost, která by neměla mít svědky. Ovšem ještě naši prarodiče vyprávějí, jak žili všichni v jedné místnosti, občas něco v noci slyšeli, ale nemají pocit, že by je to nějak poškodilo… Pokud bude mít batole strach o maminku, nejspíše se ozve, ale jinak by jistě děti neměly být světky sexu rodičů.

A co povídání s dětmi o sexu. Nějak všeobecně se předpokládá, že rodiče, kteří netrpí předsudky, si s dítětem o sexuálním životě dokážou promluvit a odpovědět na jeho otázky. Ale co když ne? Co když neví, jak odpovědět na konkrétní otázku a s jednoduchým: „když se dva lidi mají hodně rádi, narodí se jim miminko“ si nevystačí? Jak odpovědět?

Určitě bych rodičům doporučil se na takovou debatu trochu připravit a něco si o tom přečíst. Existuje řada článků nebo knížek, jak mluvit s dětmi o sexu. Rodič se tak zbaví často zbytečných obav či pocitů trapnosti a nakonec může být debata s dítětem nejen poučná, ale i vtipná.

Někdo tvrdí, že děti obohatí, když jsou přítomny narození sourozence. Co si o tom myslíte?
To si nemyslím, je to proces, u kterého maminka trpí, tatínek někdy omdlí, teče krev – to obohacení pro dítě tam nějak nenacházím.
Kdy přestat dětem mluvit do oblékání? Kdy jim přestat kontrolovat pořádek ve skříni?

Už od raného dětství se snažíme vést dítě k samostatnosti. Od přímého oblékání přecházíme k pomáhání s nejtěžšími částmi oděvu, následuje příprava věcí, pak konzultace toho, co si dítě oblékne vzhledem k roční době a místu jeho dalšího pobytu, vše končí tím, že dítě odchází oblečené bez jakéhokoliv našeho přičinění. Vše začíná narozením dítěte, končit by to mělo kolem 15 roku s nástupem adolescence.